Tempico, anglický plnokrevník po kariéře

Po internetu putoval podivný inzerát na chromého, vcelku mladého, valacha, bývalého dostihového koně. Inzerát působil zmatečně a takové bylo nakonec i celé jednání při osobní návštěvě. Málem jsme ho tam museli nechat. Za psychicky zhroucenou majitelku jednala teta, ale i tak nebylo jednoduché dojednat všechny podmínky k tomu abychom tohoto, již rok "odloženého koně" mohli odvézt. Otoky všech nohou, podlomy, abscesy, medvědí postoj, kulhání, podvýživa, nekvalitní srst a smutné oko... Za koně jsme nakonec mohli zaplatit dohodnutou kupní cenu a i přesto, že se mezitím setmělo, Tempico velmi ochotně nastoupil do půjčeného přepravníku a za hodinku a půl už byl v novém domově. Na naší farmě, v našem spolku. 

Trvalo rok než vypadal opět jako kůň hodný své konstituce, než se podařilo mu dát dokupy kopyta a téměř dva roky, než přestal kulhat na pánevní končetiny, které má zdevastované starými prasklinami a zlomeninami. Kolečko rentgenů, konzultací s těmi nejvzdělanějšími veterináři ve svém oboru, fyzioterapií, výživových doplňků i ortopedického kování a tmelení přineslo své výsdledky.

Tepmico je nyní adoptován, ale zůstává na naší farmě, kde adoptivní majitelka pečlivě konzultuje jeho potřeby. Děkujeme za takové lidi. Tempico je opět schopen jezdit se svou paničkou na lehké vyjížďky a nesmírně si to užívá. 

Pro doplnění celého příběhu zmíníme pár faktických záležitostí a doufáme, že podobné příběhy uslyšíme co možná nejméně. Celý příběh jeho života se nám skládal postupně. 

Běhal na Slovensku, kde byl vyřazen pro zranění, odtud jej koupila "ona" majitelka, načež zjistila, že se o něj vlastně nemůže starat, když na něm nemůže jezdit ani teď a nejspíš ani nikdy později (stále kulhal), což potvrdily rtg, které mu nechala zhotovit. Načež jej pronajala jako jezdeckého koně slečně, která měla ambice skákat. Samozřejmě, že zatajila info. Slečna dala koni maximální péči, ale po vlastním vyšetření, opět včetně rtg se rozhodla koně vrátit majitelce, ta ho však nepřijala i přesto, že jej dovezli na místo předání. A protože slečna byla aspoň trochu zodpovědná, nevypustila koně jen tak na louce, ale nechala jej odvézt zpět do komerční stáje. Nájemní smlouvu již ukončila a tudíž přestala platit ustájení. Majitelka koně nepřevzala a stále jen něco povídala, ustájení platit odmítla a domů, kde maji jiné koně, si jej také odmítla vzít. Zůstalo tedy na ustajovateli, aby se o koně staral na vlastní náklady, což z právního i morálního pohledu je jedná správná možnost. Je však jisté, že byl "jen tak" odložený a "tak nějak" krmený. Na přilepšení se na něj skládali ostatní členové stáje, aby měl aspoň nějaké lepší krmivo a chrániče na své nohy. Tento stav trval přibližně jeden rok, než ustajovatelka začala situaci řešit aktivně. Tehdy vznikl onen zmatený inzerát, na který jsme mohli zareagovat a dát Tempicovi šanci na začátek nového života, takového, kde je o něj pečováno s láskou, poctivostí a úctou, jak si zaslouží.